Když se nás rodiče zeptají: „A proč jste vlastně ty jesle založili?“, odpověď je jednoduchá.
Protože jsme je potřebovali my samy.
Když MPSV vyhlásilo pilotní projekt MikroJesle, měla jsem doma dvouapůlletého chlapečka a hlavu plnou práce. Vedla jsem sociální podnik s bezmála stovkou zaměstnanců, takže o klasické mateřské jsem si mohla nechat jen zdát.
Přesto jsem cítila, že chci být maminkou, která může své dítě doprovázet – a zároveň nechci ztratit profesní svět, který mě naplňoval.
Úplně na začátku jsem si našla zdravotní sestru, která o mé dítě pečovala v rodinném prostředí, a já ji zaměstnávala. Byla to služba velmi osobní, ale také extrémně finančně náročná.
A právě tehdy jsem objevila projekt, který mě nadchl — koncept, kde jedna pečující osoba pečuje o malou skupinu dětí v prostředí připomínajícím domov.
To bylo ono. Komorní atmosféra, individuální přístup, jistota a klid. Prostředí, kde se dá skutečně pečovat – nejen hlídat.
A tak jsme se s mou kamarádkou a kolegyní Evou Vlachovou pustily do práce. Pronajaly jsme si bytový dům se třemi byty, našly tři skvělé chůvy, rozeslaly letáčky po Kroměříži a otevřely první jesle.
Zájem rodičů nás překvapil. Jesličky byly plné dřív, než jsme si stihly vydechnout. A my jsme věděly, že tohle není jen projekt.
Tohle je srdcová záležitost.
Když projekt Mikrojeslí v roce 2021 skončil, stáli jsme před otázkou, co dál.
Rozhodnutí padlo rychle. Proměnily jsme naše mikrojesle v dětské skupiny, ale filozofie zůstala stejná.
Naše péče má být pokračováním rodinného prostředí, ne institucí. Dítě má cítit, že lidé kolem něj nejsou „zaměstnanci“, ale blízcí dospělí, kteří ho znají, rozumějí mu a mají ho opravdu rádi.
Abychom to dokázaly, vznikly u nás individuální plány péče a podpory.
Čtyřikrát do roka si chůva sedne s rodiči a společně proberou, co dítě zvládá, co se učí, jaké má nové dovednosti – a co zkusí příště.
Když rodina řekne: „Na nočník se ještě necítíme,“ respektujeme to.
Protože víme, že respekt a klid jsou pro dítě víc než jakýkoli výkon.
Dnes už máme troje jesle – dvoje v Kroměříži a jedny ve Zlíně.
Každé zařízení má svou hlavní chůvu, která pečuje o malou skupinu dětí — obvykle čtyři děti.
Dále máme pomocné chůvy – zkušené, laskavé ženy, které pomáhají čtyři hodiny denně při péči o nejmenší.
Na každém provozu máme i paní z výdeje stravy, která zajišťuje obědy, drobný úklid a další pomocné práce.
A v každém městě máme pana školníka, který dováží jídlo a pečuje o naše prostory.
Každý z nich je důležitou součástí našeho malého světa.
Kdybychom měli shrnout, čím jsou naše jesle výjimečné, řekli bychom asi toto:
- Malý stálý kolektiv. Dítě zná všechny kolem sebe a cítí se bezpečně.
- Individuální péče. Vytváříme osobní plány péče a podpory.
- Propracovaný adaptační plán. Aby přechod do jeslí byl klidný a přirozený.
- Podpora vzdělávání chův. Každá z nich se rozvíjí v tom, co je jí vlastní – někdo miluje hudbu, jiný výtvarku, Montessori nebo muzikoterapii.
Věříme, že když je chůva vnitřně naplněná, dává dětem to nejlepší ze sebe. - Komunitní duch. Propojujeme rodiny a chůvy, sdílíme radosti i „poprvé“ – první krůčky, první slova, první čůrání do nočníku.
A když se tohle „poprvé“ povede doma, často nám v sobotu večer pípne zpráva:
„Už to zvládl sám! Musela jsem vám to napsat.“
To jsou chvíle, kdy víme, že to, co děláme, má smysl.
Naše jesle jsou srdcovou záležitostí.
Vznikly z osobní potřeby, ale rostou díky společné víře, že nejmenší děti si zaslouží klid, jistotu a laskavé ruce.
A že to jde dělat profesionálně – ale vždycky srdcem. ❤️
Mgr. et MgA. Lenka Tomm Helemíková
předsedkyně spolku Jesličky, z. s.