Autor: admin

Rozhovor s paní ředitelkou našich jesliček

Co vlastně znamená adaptace?
Adaptace není test, jestli je dítě statečné. Je to období, kdy si dítě zvyká na nové prostředí, režim a pečující osoby, ale především navazuje vztah s člověkem, který mu dává pocit bezpečí v době, kdy s ním není rodič. To, co mu doma zajišťuje máma nebo táta, u nás přebírá chůva – a právě o tenhle vztah v adaptaci jde nejvíc.

Jak dlouho trvá?
Každé dítě to má jinak. U někoho stačí pár dní, u jiného i tři měsíce. A někdy přijde „vlna slziček“ až po čase, když dítě pochopí, že docházka je pravidelná. To je úplně normální. Adaptace není jednorázová událost, ale proces, který se vyvíjí spolu s dítětem.

Které děti se adaptují nejlépe?
Často ty mladší. Miminko potřebuje hlavně náruč a jistotu. Dvouleták už umí říct, že se mu stýská – a proto to působí náročněji. Ale i to je známka vývoje, ne problém. Malé děti se prostě učí vyjadřovat svoje emoce.

Proč u vás děti zůstávají hned celý den?
Protože celodenní režim dítěti pomáhá pochopit rytmus dne – hra, oběd, spánek, odpolední pohoda, maminka.
Když chodí jen dopoledne, rychle si zafixuje, že po obědě odchází domů. A když pak přijde den, kdy má poprvé spát v jeslích, je to nová adaptace – tentokrát na novou denní rutinu. Proto raději adaptujeme jednou, ale pořádně.

Má být rodič při adaptaci přítomen?
U starších dětí (okolo tří let) krátká přítomnost může pomoct, ale u nejmenších to spíš brzdí navázání vztahu s chůvou. Dítě čte emoce rodiče. Když cítí klid a důvěru, uklidní se i ono. Když rodič váhá, dítě váhá taky.

Co dětem pomáhá nejvíc?
Stálí lidé, stálý rytmus a jasná slova. A pak samozřejmě blízkost – obejmutí, držení za ruku, tisíckrát ujistit, že „maminka přijde“. V našich malých skupinách (4–6 dětí) tohle všechno zvládneme s klidem.

Mohou si děti nosit hračku z domova?
Určitě. Usínáček, dečka nebo dudlík jsou vítané – pomáhají dítěti cítit se bezpečně. Jen platí pravidlo: hračku buď půjčuji ostatním, nebo si ji nechám ve skříňce a vezmu ji při odchodu domů.

Jak to je s nemocností?
Každý rodič, který dává dítě do kolektivu, by měl počítat s tím, že se z něj nestává pracující člověk na plný úvazek. Děti prostě v prvních letech budují imunitu – a to znamená i častější nachlazení.
Někdy dítě odchodí týden a tři marodí, a je to normální. Dětská imunita se vyvíjí zhruba do šesti let. A v kolektivu se potkávají úplně jiné bacily, než jaké zná z domova.
Máme i „přenašeče“, kteří přinesou rýmu a spolehlivě skolí celé oddělení – smíchem tomu říkáme „vesele bacilonosiči“. 😊

A váš vzkaz rodičům?
Důvěřujte, zůstaňte klidní a dopřejte čas. Adaptace není soutěž, kdo ji zvládne rychleji. Je to období, kdy se společně učíme novému vztahu – dítě, rodič a my. A právě v tom je kouzlo prvních jeslových dní.

(úvaha Evy Vlachové, ředitelky jeslí)

Často se nás rodiče ptají: „Proč vlastně stojí jesle tolik?“
A já odpovídám naprosto otevřeně – protože to, co dáváme dětem, je péče, kterou považujeme za luxus v tom nejlepším slova smyslu.

---

👶 Dítěti je nejlépe v rodině

Na tom se shodneme všichni. Ale někdy rodina potřebuje pomoc – maminka se musí vrátit do práce, dokončit studium, nebo pečuje o další blízkou osobu.
A tehdy je důležité, aby prostředí, do kterého dítě vstoupí, bylo co nejvíce podobné domovu.

---

💛 Malý kolektiv, velká pozornost

V našich jesličkách pečuje jedna stálá pečující osoba o čtyři děti – v prostředí, které připomíná domov, ne instituci.
Každá skupina funguje v rámci bytové jednotky, kde se děti cítí bezpečně a v klidu.

V celém zařízení je dohromady dvanáct dětí, o které se stará šest dospělých osob:

• tři hlavní chůvy, které zajišťují každodenní péči a vzdělávací program,
• jedna až dvě pomocné chůvy, které pomáhají s hygienou, oblékáním, spánkem a hrami,
• paní na výdej stravy, která se stará o kulturu stolování a podporu zdravého stravování,
• a školník, který udržuje prostředí v bezpečí, čistotě a funkčnosti.

Díky tomuto poměru se každé dítě může rozvíjet vlastním tempem – s jistotou, že jeho potřeby někdo vnímá, chápe a naplňuje.

---

🎓 Profesionální, ale lidské

Naše chůvy jsou kvalifikované, průběžně vzdělávané a zároveň přirozené a hravé.
Nechodí v uniformách, ale v teplákách – aby si mohly s dětmi kleknout na koberec, sednout do písku, obejmout nebo pohladit.
Jsou to ženy s odborností i srdcem.
Do jejich rozvoje investujeme, protože víme, že právě ony tvoří atmosféru, která rozhoduje o tom, jak se dítě v jeslích cítí.

---

🍲 Strava jako doma

Stravu pro děti připravujeme ve spolupráci s naší vývařovnou, která nepoužívá žádná chemická dochucovadla, barviva ani polotovary.
Jídlo je sestavené podle potřeb nejmenších dětí – čerstvé, vyvážené, s ohledem na jejich vývoj a chutě.
Rodiče přispívají na stravu přibližně 2 000 Kč měsíčně, což odpovídá reálné ceně kvalitních surovin a domácí přípravy.

---

🏡 Bezpečné a velkorysé prostředí

Naše herny jsou prostorné, útulné a vybavené tak, aby podporovaly pohyb, zvídavost i klid.
Zahrady jsou bezpečné, promyšlené do posledního detailu – umožňují dětem běhat, objevovat, tvořit a učit se v přirozeném prostředí.

---

💬 Kdo jsou naše maminky

Naše maminky jsou v prvé řadě dobré mámy.
Ženy, které chtějí pro své děti to nejlepší a dávají si tu práci najít prostředí, kde budou jejich potřeby skutečně naplněny.

Jsou mezi nimi lékařky, podnikatelky, vědkyně, pedagožky, účetní i prodavačky, studentky i ženy v rekvalifikaci, prostě ženy, které se zkrátka ocitly v situaci, kdy se musí nebo chtějí vrátit do pracovního procesu.
Jsou to samoživitelky, ženy, které pečují o další blízké osoby, i ženy, které prostě cítí, že nechtějí být tři roky doma, protože jim chybí sociální kontakt a dospělý svět.

Jsou různé — každá má jiný příběh, jiné důvody, jinou cestu.
Ale všechny spojuje jedno: láska k dítěti a odpovědnost, se kterou pro něj hledají to nejlepší prostředí. 🌸

⚖️ A co cena?

Měsíční příspěvek 6 500 Kč (plus 2 000 Kč za stravu) pokrývá provoz v plném rozsahu – pět dní v týdnu, celý den, se vším komfortem, který dětem zajišťujeme.
Zároveň rodina s malými dětmi čerpá rodičovský příspěvek, který je vyšší než tato částka.
Je to tedy investice, která má svůj smysl – příspěvek na dítě, aby o něj bylo postaráno s péčí, kterou by si přála každá máma.

---

👉 Shrnuto:
Nejsme nejlevnější, ale jsme nejblíže tomu, co bychom si přáli pro vlastní děti.
Bezpečí, laskavost, odbornost, respekt.
A to všechno – každý den, pro každé dítě. 🌸

Když dítě vstoupí do nového kolektivu – ať už do dětské skupiny, jesliček nebo školky – začíná pro něj úplně nová kapitola. Všechno je jiné: lidé, rytmus dne, zvuky, vůně, prostor i způsob, jakým se komunikuje. A my dospělí často čekáme, že to zvládne hned. Jenže dítě není přepínač.

Potřebuje čas, aby se zorientovalo, aby si vytvořilo jistotu a důvěru. Z praxe víme, že adaptace může trvat i tři měsíce. Teprve potom se dítě začne opravdu projevovat takové, jaké je – ukazuje, co umí, co ho těší a co potřebuje. Všechno předtím je jen rozkoukávání, zkoušení a hledání rovnováhy.

Proto bychom jako pečující osoby měli mít trpělivost, pokoru a otevřenou náruč.
Malé děti často vyjadřují své emoce dotykem – chtějí být pochovány, přitulit se, opřít se o známou postavu. Potřebují fyzické ujištění, že jsou v bezpečí. V našich jesličkách je objímání součástí běžného dne – stejně přirozené jako podání ruky nebo úsměv. Každé dítě má právo být přijímáno svým způsobem – někdo se chce přitulit, jiný se jen usměje nebo plácne dlaní. A všechny tyto formy jsou správné.

Fyzická blízkost není rozmazlování. Je to způsob, jak dítěti pomáháme regulovat emoce, zklidnit se a znovu získat rovnováhu. V bezpečném prostředí s vřelou dospělou osobou se dítě učí důvěřovat světu.

Stejně jako dítě potřebuje klid, potřebuje ho i maminka. Ze začátku se bude ptát, jak to dnes zvládl, a naše odpověď by měla být klidná, vlídná a povzbudivá. Protože když se uklidní rodič, uklidní se i dítě.

Věříme, že každé dítě je jiné – má svůj rytmus, své tempo, své potřeby. Některé se rozběhne k novému světu hned, jiné krůček po krůčku. Naším úkolem není tlačit, ale doprovázet. Být nablízku, když potřebuje, a dát prostor, když chce být samo.

Tři měsíce z našeho pohledu utečou rychle, ale pro malé dítě to může být doba, během které se učí důvěřovat lidem, kteří o něj pečují, a také sobě samému. A právě to je ten největší úkol, který před ním stojí.

---

🕊️ Dejme dětem čas rozkvést.
Nepospíchejme s očekáváním výkonu.
Stačí, když se budou cítit v bezpečí – všechno ostatní přijde samo.

Když se nás rodiče zeptají: „A proč jste vlastně ty jesle založili?“, odpověď je jednoduchá.
Protože jsme je potřebovali my samy.

Když MPSV vyhlásilo pilotní projekt MikroJesle, měla jsem doma dvouapůlletého chlapečka a hlavu plnou práce. Vedla jsem sociální podnik s bezmála stovkou zaměstnanců, takže o klasické mateřské jsem si mohla nechat jen zdát.
Přesto jsem cítila, že chci být maminkou, která může své dítě doprovázet – a zároveň nechci ztratit profesní svět, který mě naplňoval.

Úplně na začátku jsem si našla zdravotní sestru, která o mé dítě pečovala v rodinném prostředí, a já ji zaměstnávala. Byla to služba velmi osobní, ale také extrémně finančně náročná.
A právě tehdy jsem objevila projekt, který mě nadchl — koncept, kde jedna pečující osoba pečuje o malou skupinu dětí v prostředí připomínajícím domov.
To bylo ono. Komorní atmosféra, individuální přístup, jistota a klid. Prostředí, kde se dá skutečně pečovat – nejen hlídat.

A tak jsme se s mou kamarádkou a kolegyní Evou Vlachovou pustily do práce. Pronajaly jsme si bytový dům se třemi byty, našly tři skvělé chůvy, rozeslaly letáčky po Kroměříži a otevřely první jesle.
Zájem rodičů nás překvapil. Jesličky byly plné dřív, než jsme si stihly vydechnout. A my jsme věděly, že tohle není jen projekt.
Tohle je srdcová záležitost.

---

Když projekt Mikrojeslí v roce 2021 skončil, stáli jsme před otázkou, co dál.
Rozhodnutí padlo rychle. Proměnily jsme naše mikrojesle v dětské skupiny, ale filozofie zůstala stejná.
Naše péče má být pokračováním rodinného prostředí, ne institucí. Dítě má cítit, že lidé kolem něj nejsou „zaměstnanci“, ale blízcí dospělí, kteří ho znají, rozumějí mu a mají ho opravdu rádi.

Abychom to dokázaly, vznikly u nás individuální plány péče a podpory.
Čtyřikrát do roka si chůva sedne s rodiči a společně proberou, co dítě zvládá, co se učí, jaké má nové dovednosti – a co zkusí příště.
Když rodina řekne: „Na nočník se ještě necítíme,“ respektujeme to.
Protože víme, že respekt a klid jsou pro dítě víc než jakýkoli výkon.

---

Dnes už máme troje jesle – dvoje v Kroměříži a jedny ve Zlíně.
Každé zařízení má svou hlavní chůvu, která pečuje o malou skupinu dětí — obvykle čtyři děti.
Dále máme pomocné chůvy – zkušené, laskavé ženy, které pomáhají čtyři hodiny denně při péči o nejmenší.
Na každém provozu máme i paní z výdeje stravy, která zajišťuje obědy, drobný úklid a další pomocné práce.
A v každém městě máme pana školníka, který dováží jídlo a pečuje o naše prostory.
Každý z nich je důležitou součástí našeho malého světa.

---

Kdybychom měli shrnout, čím jsou naše jesle výjimečné, řekli bychom asi toto:

• Malý stálý kolektiv. Dítě zná všechny kolem sebe a cítí se bezpečně.
• Individuální péče. Vytváříme osobní plány péče a podpory.
• Propracovaný adaptační plán. Aby přechod do jeslí byl klidný a přirozený.
• Podpora vzdělávání chův. Každá z nich se rozvíjí v tom, co je jí vlastní – někdo miluje hudbu, jiný výtvarku, Montessori nebo muzikoterapii.
  Věříme, že když je chůva vnitřně naplněná, dává dětem to nejlepší ze sebe.
• Komunitní duch. Propojujeme rodiny a chůvy, sdílíme radosti i „poprvé“ – první krůčky, první slova, první čůrání do nočníku.

A když se tohle „poprvé“ povede doma, často nám v sobotu večer pípne zpráva:

„Už to zvládl sám! Musela jsem vám to napsat.“
To jsou chvíle, kdy víme, že to, co děláme, má smysl.

---

Naše jesle jsou srdcovou záležitostí.
Vznikly z osobní potřeby, ale rostou díky společné víře, že nejmenší děti si zaslouží klid, jistotu a laskavé ruce.
A že to jde dělat profesionálně – ale vždycky srdcem. ❤️

---

Mgr. et MgA. Lenka Tomm Helemíková
předsedkyně spolku Jesličky, z. s.